0.00 (hodnoceno 0x)

Alpy 2007, 5. - 8. srpna 2007 - Proky, Jack, Marty, Wix

Všechno vlastně začalo už jedno červencové odpoledne,kdy jsme se sešli já, Marty, David a Jack na klasickém siestovém místě většiny okolních motorkářů, a sice na WIMSu. Tam padly první návrhy, nápady a připomínky k plánované dovolené na dvou kolech. Trasa byla předběžně domluvena na Rakousko a Německo, až pak budeme na místě, připadalo by v úvahu třeba i Lichtenštejnsko a Itálie.

Stejně tak bylo v plánu, že Marty a já se trhneme na zpáteční cestu o 2-3 dny dříve než zbytek, ale opět se potvrdilo, že člověk míní a život (v tomto případě spíše počasí) mění……No ale všechno popořádku. Když už pak v rámci všech domluv i Jackova nabídka plynového vařiče s vidinou teplých pochutin zůstala bez větší odezvy, nezbývalo než zavřít mapu a s domluveným termínem odjezdu 5.8. v 10 hodin se vydat k domovu.

 

Neděle 5. srpna

I když si ještě někteří další aspiranti na dovolenou rozmýšleli, jestli jet nebo nikoliv (viď,Hani…?!), nakonec se v domluvený čas sjíždíme stejná sestava jako na WIMSu. A sice Martin „Marty“ Kocourek (MotoGuzzi V11), David „Wix“ Štork (Suzuki GSR), Pavel „Jack“ Tesař (Suzuki DR Big) a nakonec moje maličkost Tomáš „Proky“ Prokop (Aprilia RSV Mille). Obloha jako vymetená, sluníčko už pěkně hřeje,no co víc si přát. Ještě nezbytné focení a mávnutí Hance, která se s námi přišla aspoň rozloučit, a vyrážíme přes Telč, Jindřichův Hradec, Třeboň a České Budějovice na hraniční přechod Dolní Dvořiště. Cesta probíhá hladce, jen občasná střelba z Jackova sériového výfuku, na který není evidentně jeho „doktor Veliký“ zvyklý, nás vytrhává z pohodové jízdy. Na benzině před hranicemi bereme poslední plnou nádrž za tvrdou českou měnu a kupujeme rakouské dálniční známky. Jack lehce zmatkuje s jídlem a vymýšlí, kdy, kde a za kolik se nejlépe nacpat, takže stavíme v poslední solidní restauraci pár set metrů od čáry a všichni čtyři do sebe ládujeme poctivou svíčkou s pěti…

Rakousko projíždíme prakticky bez zastávek, míjíme Linz, nádherné, horami obklopené jezero Mondsee a stavíme až na benzince těsně před Salzburgem, který jsme si určili jako cíl dnešního dne. Ubytováváme se v jednom z kempů na okraji Salzburgu, s krásným výhledem na celé město. Stavíme stany, sundáváme bagáž z motorek a připíjíme si pečlivě „propašovaným“ plechovkovým Gambrinusem na úspěšnou dnešní cestu. Protože je ještě relativně brzy, něco kolem šesté odpolední, domlouváme se na prohlídku centra Salzburgu. Po definitivním ubytovaní si házíme veškeré motooblečení do stanů s vědomím, že nejsme v České republice a žádného nenechavce nenapadne hrabat se nám ve věcech, což se nám taky za celý pobyt potvrdilo ještě víckrát. Už jen nalehko, v kraťasech,tričku a teniskách sjíždíme dolů do centra. Motorky parkujeme na jedné z rušnějších ulic, ale i přes veškerou důvěru v místní mentalitu stroje pečlivě zamykáme a helmy jistíme hadem. Procházíme úzké uličky lemované malými kavárnami a restauracemi, které nás vedou až k dominantě města, pevnosti Hohensalzburg z 11. století, stojící na kopci ve východní části Salzburgu. Náročným stoupáním do kopce se rozhodujeme tuto historickou stavbu zdolat, což se nám s menšími zastávkami na focení nakonec daří. Za odměnu si na terase s překrásným výhledem na Salzburg a široké okolí vyhazujeme z kopýtka a dáváme si vychlazené točené pivko. Pak už jen cesta zpátky k motorkám a do kempu a celý první den zakončujeme studenou večeří a opět menším plechovkovým dýchánkem z vlastních zásob.

 

Pondělí 6. srpna

Do nového dne nás budí sluníčko a azuro nad hlavou, ranní pohled na vstávající Salzburg je opravdu překrásný. Balíme stany a veškerou ostatní bagáž na motorky, během čehož se mi v nestřeženém okamžiku už plně naložená Aprilka poroučí na levý bok. Ranním kempem se v tu ránu nese pár ostřejších českých nadávek, ale protože celkové škody se naštěstí smrskly jen na prasklé blinkry, celkem rychle se zas dostávám do normálu a přeju si, aby tohle byla první a zároveň i poslední nepříjemnost celé dovolené.

Naše další cesta vede na jih do německého Berchtesgadenu, kde máme v plánu navštívit Hitlerovo válečné sídlo, tzv. Orlí hnízdo. Bez větších problémů příjíždíme pod vrchol, parkujeme motorky na parkoviště a vydáváme se čekat na autobusy, které v pravidelných intervalech zajišťují svoz na Orlí hnízdo. Po hodinovém čekání se konečně dostává i na nás a spolu s další tlupou turistů ze všech koutů Evropy usedáme do jednoho z autobusů. Cesta nahoru trvá zhruba 30 minut, jede se po úzkých klikatých silnicích, odkud je sice nádherný výhled, o to horší však představa, kdyby řidič náhodou nebyl zrovna při smyslech. Autobus nás vysazuje na velké terasovité plošině, odkud se na úplný vrchol, do samotného Orlího hnízda, jede ještě rychlovýtahem zabudovaným přímo do skály. Při jasném počasí je odtamtud opravdu krásný výhled na všechny světové strany, takže focení a pózování nebere konce. Celkový dojem z Orlího hnízda ale kazí přílišná komerčnost a jednostranné turistické zaměření, veškerá fakta o minulosti, o tom,proč vlastně tohle zvláštní dílo bylo postaveno, se omezila jen na pár dobových snímků na zdech uvnitř budovy s krátkým textem. Po zhruba hodinovém pobytu na samotném vrcholu sjíždíme opět výtahem k autobusům, kde Jack stihne šikovně vyfotit jednu místní slečnu, která evidentně pózovala někomu jinému, ale to ani nám, ani samotnému autorovi snímku vůbec nevadí.

Na parkovišti sedláme opět své jednostopé stroje a pokračujeme dál, celkovým cílem dnešního dne byl stanoven zámek Neuschwanstein v Bavorsku. Na radu obsluhy jedné místní benzinky najíždíme na Deutsche Alpenstrasse. Klikaté horské silnice obklopené nádhernou přírodou,připadáme si jak v motorkářském ráji a jízdu si užíváme dosytosti. Jenže přibývající čas na hodinkách a ne zrovna nejrychlejší tempo nás nutí změnit plán a alpskou idylku nahrazuje rakouská dálnice na Innsbruck. Jedeme tahem bez přestávek, první pauzu dáváme až na odpočívadle kousek za Innsbruckem, kde s nadšením fotíme místní motorkářku na litrovém Fazeru s „černým pasažérem“ v tankvaku. Po cigaretce a vykonání nezbytných lidských potřeb mažeme dál na západ, z dálnice sjíždíme u městečka Telfs a pokračujeme na sever do Německa. Obklopeni horskými velikány přejíždíme hranice do Německa a u Fussenu už pátráme po ukazatelích na zámek Neuschwanstein. Ten se nám nakonec daří najít, ale protože už je opět celkem pokročilé odpoledne, jen kolem něj v uctivé vzdálenosti projíždíme a hledáme ubytování na dnešní noc. Od bran kempu u jezera Forggensee jsme posláni pryč, prý je plno, nakonec se nám daří ubytovat nedaleko odtamtud, u jezera Bannwaldsee. Ještě předtím doplňujeme zásoby piva a v místním marketu nakupujeme za dobrou cenu lahvovou Plzeň – no domov je holt domov. S chutí využíváme sprchy v areálu a na závěr dne klábosíme na břehu jezera o plánech na další den.

 

Úterý 7. srpna

Třetí den naší cesty nás vítá opět příjemnými slunečními paprsky, až se sami na sebe díváme, jestli je vůbec takové pohádkové počasí možné. Až později se bohužel ukáže, že pořekadlo „nechval dne před večerem“ má přeci jen něco do sebe. Ráno v kempu je ještě provázeno menšími technickými problémy jednoho našeho krajana na starém Triumphu, který nemohl dobrou hodinu nastartovat. Rádi bychom mu pomohli, ale v dané situaci opravdu nemáme jak. Nakonec se vše podaří díky startovacím kabelům a autu jednoho Švýcara, takže jakmile nám s radostným výrazem ve tváři kolega z Čech zamává na pozdrav, odjíždíme i my z kempu.

Míříme rovnou k nedalekému zámku Neuschwanstein, kde se domlouváme, co dál. Nakonec se rozhodujeme oželet zdlouhavou prohlídku hradu a s vidinou pěkného počasí a našich dalších plánů se omezujeme jen na focení pod zámkem a tichý obdiv k něčemu tak nádhernému. Pak už pokračujeme zpět na jih, na horu Zugspitze, ležící na rozhraní Německa a Rakouska. Chvíli hledáme samotný příjezd k úpatí hory a k lanovce, nakonec se nám to daří a za celkem tučný poplatek 23 € se rozhodujeme vyjet nahoru. Lanovka nás za nějakých 15 minut vyváží až do výšky skoro třech kilometrů, po rozlehlých plošinách procházíme celý vrchol hory a obdivujeme velikost a majestátnost tohoto giganta. Během pobytu nahoře se začíná kazit počasí, jasnou oblohu začínají čím dál více zakrývat velké mraky, které rozhodně nevěstí nic dobrého. I tak se ale snažíme držet optimismu a po cestě dolů doufáme, že to snad nebude tak horké. U motorek si dáváme něco na zub, Marty zřejmě ze solidarity dává ochutnat jemné drůbeží paštiky i svým kalhotám.

Náš další a jediný plán pro dnešní den je pokračovat dál na jih, dojet do Itálie a tam se zas uvidí co dál. Jenže už při dokončování téhle myšlenky začínají z nebe padat první kapky vody a nám je jasné, že od téhle chvíle už může být i počasí tím, kdo bude řídit naše plány. Jack s Martym oblékají nepromoky, David ještě čeká, jen já nemám na co čekat, protože žadné nepromoky prostě nemám. Do téhle dovolené jsem měl zafixované, že v dešti nejezdím a přes to prostě nejede vlak. Takže veškerá další cesta taky podle toho probíhá – dokud neprší nebo jen málo, tak se jede, když začne, staví se na benzině a čeká se. Když už to trvá dost dlouho a jsem nasranej jak já na počasí, tak Jack s Martym na mě, že se nemůže pokračovat, už to David nevydrží a nabízí mi svůj nepromok, on že má speciální textil, který by měl být sám od sebe nepromokavý, a že to teda riskne. No že mu ten risk nevyšel a na můj úkor promokl od hlavy až k patě, můžu prozradit už teď. O to víc jsem mu vděčný a touto cestou mu ještě jednou moc děkuju!!! Pro příště už jsem poučený, na dovolenou bez nepromoku už nikdy, a do Alp už vůbec ne!

Pokračujeme tedy dál, ale déšť rozhodně neustává, ba naopak, vody padá z nebe čím dál tím víc, a každému z nás se v hlavě honí myšlenky co dál, jestli jet nebo ne, kde se ubytovat atd. Je jen otázka času, až to někdo nevydrží a zastaví, takže najednou všichni stojíme pod přístřeškem ve městečku Oetz v Rakousku a jednohlasně se shodujeme na tom, že dál už na to kašleme, najdeme první penzion a pro dnešek to balíme. Naštestí pro nás je první střecha nad hlavou nějakých 100 metrů od místa, kde jsme zastavili, takže se domlouváme s majitelkou, podmínkou je i střecha pro motorky. Vychází nám ve všem vstříc, i svoje auto přeparkovává z garáže ven, takže za nějakou hodinku už jsme ubytováni po dvou v pokojích, vychutnáváme si teplou sprchu a měkoučkou postel, paráda! Večer klasický alkoholový dýchánek, slivovička, pivko, cigaretka, prostě pohoda. Ještě před spaním se domlouváme, že pokud se počasí přes noc umoudří, pojedeme dál podle plánu, jestli ne, mažeme zpátky domů.

 

Středa 8. srpna

První otevření očí každého z nás směřuje k oknu, ovšem od předchozího dne se vůbec nic nezměnilo – ze šedé oblohy tečou proudy vody, nikde žádný náznak vylepšení nebo tak něco. Takže není co řešit, po výborné snídani se s poděkováním loučíme s majitelkou a vyrážíme vstříc zhruba 600 km na cestě domů. Co nejdříve najíždíme na dálnici, cesta probíhá jednotvárně téměř za stálého deště, míjíme Innsbruck, dál přes Německo na Salzburg, Linz, až na hranice. Kousek před hranicemi přestává pršet, na odpočívadle se domlouváme, že buď v Budějovicích nebo pak v Lišově se stavíme na pořádné teplé jídlo, které jsme neměli v žaludku už ani nepamatujeme. Nakonec stavíme v Lišově na náměstí, objednáváme si a během chvilky se strhne minimálně půlhodinová průtrž mračen, které už se po tom všem, co máme za sebou, jen smějeme. I přesto ale čekáme, až přestane pršet, ale pak už jedeme na jeden zátah rovnou až do Třebíče. Na Paramo přijíždíme kolem osmé večerní, poslední fotky a dobrý pocit, že jsme to všechno zvládli ve zdraví.

Tak zas někdy příště pánové, bylo to super!

text / foto: Proky

 

fotogalerie

Hodnocení

Líbí se