0.00 (hodnoceno 0x)

Skotsko 2007 - Zajda, Petr

Zdarec – předminulý týden jsem dostal dobrý nápad, potom co se mě donesla zpráva, že máme 7. května celozávodní dovolenou, spojit tento den s víkendem a vyrazit na mnou, už dlouho opěvovanou Expedici Skotsko. Tři a půl dne nebylo zcela podle mých představ, ale lepší možnost už by asi nebyla.

 

V pátek jsme se společně s Petrem nemohli dočkat, až padne půl jedné a budem moci přímo z práce vyrazit do přístavu, odkud nám za hodinu vyjížděl trajekt do Cairyanu do Skotska. Na lodi jsme se setkali s pohodovým maníkem ze Skotska na KTM adv.990. Pronásledovala ho smůla. Už na odbaveni měl potíže s lístkem a později po vyloděni jsme ho potkali, respektive jeho manželku jak čeká u motky bez zadního píchlého kola.

Po ujetí několika desítek kilometru mam na tomto ostrově nějak vyhládlo. V práci mě kolega ještě varoval, že až budu ve Skotsku ať si raději nedávám jejich tradiční jídlo zvané Huggis, že jsou to pomleté vepřové vnitřnosti. Při návštěvě prvního fastfoodu, se ve mě probudila zvědavost, co že si to nemám dávat. Tak že Huggis, chips and majonesse - zněla moje objednávka. Nevím proč na mě tak blbě koukala. Dostal sem něco jako u nás prejt ve střívku, ale bylo to na řízek. Po pozření se mě nic zvláštního nestalo. Nevím co ti Irové mají proti, když sami jedí ty jejich sausagesy - bůh ví z čeho.

Jak známo s plným žaludkem se lépe jede, tak jsme nabrali směr Glasgow a Edinburgh. Před Edinburghem, a kvůli tomu sem tuto trasu zvolil je obrovský most přes záliv Forth, vlastně dva - silniční a železniční. Po přejezdu tohoto mostu, bylo na plánu se dostat podél východního pobřeží co nejblíže k městečku Stonehaven. Skoro se nám to i podařilo akorát s menšími potížemi s výběrem noclehu. Po komplikované domluvě s domorodci, jejichž angličtina je dost odlišná od té na kterou už sem zvykli, jsme dorazili o půl desáté do parádního campu ve městě Forfar. Stan, dvě osoby plus mazlík a opravdu nezvykle pěkné sociální zařízeni a to vše za 7.5 libry.

Příští den už nebylo daleko do dalšího bodu naší výpravy a tím byl hrad Dunnotar. Po prohlídce okolí hradu a domluvě, že zevnitř zříceniny uvidíme totéž, co zvenčí jsme se odebrali směr Aberden a dál na sever do nejstarší a nejvyhlášenější palírny whisky ve Skotsku, ve městě Keith. Příjezd k destilerce byl špatně naplánovaný a tak nezbylo nic než se spokojit pohledem zvenčí.

Byl už podvečer a nám bylo jasné, že nechceme zopakovat včerejší trable s noclehem ,tak jsme vyrazili konečně s mapou campu, směr Inverness. Asi 30mil před Inverness bylo to správné místo na přespání. Camp sice za 9 liber, ale zato blízko do místních Pubů. Pochopitelně nás milovníky rezavého moku to jen potěšilo a po postavení stanu - vzhůru... Od začátku května na příkaz královny, zde vešel v platnost zákaz kouření na veřejných místech, včetně hospod. Místní majitelé to řešili po svém, postavením dřevěných kuřáren před hospodou.

Tu noc se nám začalo kazit počasí. Foukal silný vítr a dost se ochladilo. Ráno při balení stanu jsem ohledal škody a měl jasno že nemá smysl jej znovu stavět – SEVERNÍ VÍTR JE KRUTÝ... o čemž jsem se pak přesvědčil ještě několikrát. Počasí bylo od rána nestalé, tak následoval rychlý přesun do města Inverness, který je branou k tolik znanému jezeru Ness. Ve městě sem si přál navštívit místní prodejnu a zároveň výrobnu skotských kiltů, kde mě málem nestačila veškerá moje hotovost - fantazie. Raději odsud rychle pryč a hurá objevit Nessii. Tu jsme pravda objevila hned na více místech, hlavně před suvenýry. Je to komedie, ale Lochness sám o sobě má něco tajemného do sebe. Nemohli jsme si odpustit malou zastávku u Urqhart castle, který vyčnívá z hladiny Nessu ,a poté pokračovat na neplánovaný cíl a tím byl Eilian Donan castle.

Teprve cestou k tomuto hradu sem zjistil, že to co bylo k vidění na východě, potažmo na severním pobřeží, nebylo to právé Skotsko. Zde začala postupně mizet civilizace a začínala divočina. Uvědomil sem si to také potom, co mě začalo svítit hladový oko a nikde nic než vysoké kopce a hole plane. GPS mě trošku uklidnilo informací za 12 km petrol station. Byla to pravda, ale byl jsem mírně znepokojen pohledem na jeden stojan s nápisem, zvoňte na obsluhu. Za chvíli vyběhla odněkud ochotna holčina s klíčkem od zámku, kterým byl stojan uzamčen. Benzín byl podstatně dražší, ale co, byli jsme zachráněni.

Spokojený příjezd ke hradu mě zkazil náladu tím, že opět jedem s křížkem po funuse - zavřeno. Začalo dost nepříjemně pršet, tak pár fotek a fofrem pryč. Tu okolní nádheru nezbývalo než jen letmo vnímat přes zamlžené hledí. Pro dnešní noc padlo jasné rozhodnutí - spát někde suchu pod střechou. Aby nás na druhý den nečekalo moc kilometrů, tak výběr noclehu se omezil pouze na cestu zpět, směrem na Fort Willliam. Měli jsme štěstí a natrefili na poměrně laciný B&B (bed and breakfast) za osobu 17 liber. Ty peníze rozhodně stáli za tu vanu plnou horké vody a suchou postel.

Další den po snídani jsme měli už namířeno na Glasgow, přes již zmiňovaný Fort William, kde je k vidění nejnižší hora Velké Británie - Ben Nevis, jehož zasněžený vrchol ční do výšky 1343 m.n.m. Celou tu cestu nás stále ještě pronásledoval déšť, který se doplňoval s tak silným větrem, že jsem měl plné ruce práce udržet motorku vůbec na silnici. Po průjezdu Glasgow, začala být cesta nudná. Pravda, že vítr s deštěm neustal, ale i okolí se zploštilo. O to víc jsme se těšili, až usedneme do komfortu kajuty lodi.

Po připlutí do Larne, mě bylo jasné, že toto nebyla určitě moje poslední vyjíždka do Skotska. Za těch krátkých pár dní jsme dohromady najezdili 1200 km a z toho asi polovina byla v dešti.

text / foto: Zajda

 

fotogalerie

Hodnocení

Líbí se